U první dcery jsem nic neřešila a z počátku vařila podle nabízených letáčků a článků na internetu, kde jsem hledala inspiraci. Nechtěla jsem, aby každé jídlo bylo stejné. Docela často jsem kupovala nabízené příkrmy ve skleničkách. Cítila jsem v nich tu jistotu, že tak je to určitě správně, místo toho, abych tu jistotu cítila sama v sobě. V šesti měsících na radu pediatričky jsem zařadila rohlík, instantní dětské kaše a bílé jogurty, které konzumovala snad na kila. Brzy se však obyčejná kaše nahradila doslazovanými ovocnými kašičkami, jogurty vystřídaly sladké  “pribináčky” a nechyběly ani “dětské” sušenky. Měla jsem radost, že hezky papá a že jí chutná. Naše malá holčička začala pěkně přibývat na váze a stávala se z ní „baculka“. Uklidňovala jsem se, tím, že já jsem přeci také byla “sunarové” dítě samý faldík. A babičky radily, však ona z toho vyroste. Byla nemocná asi jako většina dětí. Přes zimu bylo úplně normální, že se nám otočilo doma hned několik zelených a hutných rým, spojených s kašlem a občas přišla chřipka s vysokou horečkou. Dnes je z naší rodiny právě ona nejvíce zamilovaná do sladkých jídel a stále ji trochu musíme krotit :-).